.

Matýskovo trápeníčko s ženami aneb odposlechnuto v MHD 1

26. října 2016 v 22:58 | Eazi |  Ze života
"Tady něco nehraje!"
"Maminko, tady něco nehraje!" vykřikuje Matýsek.
"Copak nehraje?"
"No něco tu nehraje. Je to strašně divné. Všechny holky chtějí Míšu."
"Asi je na ně Míša hodný."
"Ale to i já jsem hodný. Ale všechny si chtějí vzít Míšu."
"Prosím tě, jak jsi na to přišel?"
"Víš, o prázdninách, to je už pár dní zpět, jsme byli venku. A Míša si měl vzít Rozárku. To je poslední holka, která si ho ještě nevzala. Jinak už se oženil úplně se všema!"
"Nepovídej, ten Míša má holek, to jak stíhá?"

"No on si je vždycky vezme jen jako. On s nima pak nebydlí. To by se zbláznil!"
.
Jezdíte taky MHD?
Co říkáte na Matýska?;D

S láskou,
Vaše Eazi ♥

 

Tak hura poznávat svět

6. června 2016 v 16:27 | Eazi |  WAT
Je to tady. Poslední den doma. Vše balím,pobíhám po baráku a házím na 3 kopice věci. To potřebuju, to možná potřebuju a to chci,pokud zbyde místo. Vůbec mi to nedochází. Jedu tisíce mil od domova a já se balím,jak kdybych jela na chatu nebo na tábor.
Vše mi dochází až když mi dá miláček pusu a řekne,že ta je na další 4 měsíce poslední. To mi ukápla první slza. A pak už to se mnou jde z kopce. Začínám být protivná a nervózní. Ještě,že mám pomocníky a tím pádem vše stihnu. Teď ještě doufat, že jsem nezapomněla nic důležitého.
Kufr sbalen, zamykám a jdu se loučit. Všichni tam stojí nastoupení v řadě a mají taky namále. V tom okamžiku spouštím potok slz a řvu až do teď,kdy už sedím 20 minut v buse směr Praha. Nečekala jsem,že to bude až takový masakr...
Myslete na mě,
Vaše eazi. ❤️

Vzduch s vůní kočičinců

25. května 2016 v 18:26 | Eazi |  Napsala jsem

Jako asociál zavřený ve své klícce si snažím srovnat svůj život... Co bylo? Co je? Co bude? Srdce mi buší jako o život a já nevím... Nevím kdo jsem, nevím, co chci a ani ani jestli dělám vše správně. Najednou si připadám tak divně. Tak cizí. Jako by moje kůže ani mně nepatřila.
Sahám po cigaretě a zapaluji si ji.
Co to dělám?! Vždyť já už vlastně nekouřím...
Síla zvyku z minulého života. Z života, kdy jsem byla Petr. Kouřila jsem krabičku denně až do posledního okamžiku, kdy mi rakovina plic jasně oznámila, že jsem její...
Chytla mě pod krkem v mých 56 letech a už mě nepustila. Postupně mi vzala úplně všechno. Výdrž, palec, postupně celou nohu, levou plíci a později i poslední dech...
Hořce polknu a típám cigaretu o okenní parapet. Cítím tu hnusnou pachuť v ústech. Jako tenkrát. Nikdy mi to nechutnalo, ale hrozně mě uklidňoval ten pohled, jak krémově hustý dým stoupá z konce do ruda rozpálené cigarety. A jak se vždycky ještě víc rozhořel, když jsem ten dým vtáhl do plic. A ta vůně hořícího papíru těsně po zapálení mi vždy dávala šanci snít a vzpomínat. Vzpomínat na své dětství... To jsem se měl krásně. A na dědečka. Toho jsem měl vážně rád a on mě. Ne jako zbytek rodiny, pro kterou jsem byl na obtíž.