.

První dojmy a návštěva Walmartu

9. června 2016 v 23:15 | Eazi |  WAT
Moje první dojmy z pobytu v USA byly smíšené. Všichni byli ohromně milí, srdeční a snažili se nám co nejvíc pomoct. Někteří vypadají, že to i myslí upřímně, ale někteří to mají asi jen jako pózu. No asi jako u nás.
Do soboty jsme tu "na dovolené", v sobotu jdeme porvé do práce, tak to tu plánujeme do té doby pořádně prošmejdit. Včera jsme byly s Markétou poprvé ve Walmartu. Bohužel jsme nesehnaly nikoho, kdo by tam chtěl jet taky,tak jsme za cestu tam a zpět dohromady vyplázly 32$, což mě celkem zabolelo, ale jiná možnost nebyla. Bus pro zaměstnance tam zatím nejezdí a stejně bysme neměly nárok, když ještě nepracujeme. A pěšky to je 6 km, což taky není žádná sláva. Proč to na tý mapě všechno vypadalo tak blízko? 😅😬
 

Let

8. června 2016 v 0:08 | Eazi |  WAT
Dneska jsme letěly. Letěly jsme přes Amsterdam do Minneapolis. Ráno bylo potřeba se dostavit na letiště s 3 hodinovým předstihem, tudíž po 5.ranní odjezd od koleje,kde jsem byla na noc ubytovaná. Vstávalo se mi dost těžko, po 4 hodinách spánku, ale představa, že mi to uletí mě vyhnala z postele raz dva.
Markéty taťka nás odvezl na letiště a vysadil u gatu 2, pak už jsme se jen rozloučily a bylo to na nás.
Check in v pohodě,odbavení taky. Snad jen příště nebudu tak chvátat na odbavení, čekat 3 hodiny bez možnosti jít ještě na chvíli ven bylo hrozné. A to nemluvím o tom, že jsem musela dopít/zahodit vodu z příručního zavazadla. Samozřejmě jako správný čech jsem ty 2 půl litrovky vychlemtala na ex a pak chodila s čvachtajícím břichem,jak kdybych vypila rybník i s žábama!
Pak už nás čekal let. Do Amsterdamu do bylo hodinu a kus, takže pohoda. Navíc jsme dostali kafe,vodu a naprosto luxusní toust!

Tak hura poznávat svět

6. června 2016 v 16:27 | Eazi |  WAT
Je to tady. Poslední den doma. Vše balím,pobíhám po baráku a házím na 3 kopice věci. To potřebuju, to možná potřebuju a to chci,pokud zbyde místo. Vůbec mi to nedochází. Jedu tisíce mil od domova a já se balím,jak kdybych jela na chatu nebo na tábor.
Vše mi dochází až když mi dá miláček pusu a řekne,že ta je na další 4 měsíce poslední. To mi ukápla první slza. A pak už to se mnou jde z kopce. Začínám být protivná a nervózní. Ještě,že mám pomocníky a tím pádem vše stihnu. Teď ještě doufat, že jsem nezapomněla nic důležitého.
Kufr sbalen, zamykám a jdu se loučit. Všichni tam stojí nastoupení v řadě a mají taky namále. V tom okamžiku spouštím potok slz a řvu až do teď,kdy už sedím 20 minut v buse směr Praha. Nečekala jsem,že to bude až takový masakr...
Myslete na mě,
Vaše eazi. ❤️