.

Březen 2013

Křehulka, co se nedá...

30. března 2013 v 17:23 | Eazi |  Ze života
Onehdy jsem šla sama domů z diskotéky. Přiznám se, mám strašně velký pud sebezáchovy a jsem strašpytel. Nerada chodím v noci sama venku a nesnáším tmu. Nechat mě někdo samotnou v lese nebo rozbít se mi někde po cestě domů auto, tak se tam asi po pár minutách zblázním.
Bobříky odvahy mi nikdy na táboře nevadily. Ale to bylo nejspíš tím, že jsem prostě brala, že je daná trasa osvícená svíčkama, nic se mi stát nemůže a kromě vedoucích tam nikdo není. Cesta z disco je ovšem něco jiného. Každou chvíli se z novin, z rádia i z televize hlásí, že někdo někoho okradl, zmlátil, znásilnil a bohužel i zabil. Tudíž se netřeba divit, že se bojím.
Na začátku tohoto semestru jsem si řekla, že s tím něco udělám. Že nechci být pasivní obětí, co neví, co má dělat. Nechtěla jsem se spoléhat na to, že vždycky bude někdo po ruce. Někdo ochotný, který jako Superman přiletí a útočníka omráčí jedinou ránou pěstí. Naopak, všímám si, jak jsou tady v Budějcích lidé nevšímaví a když se někde něco děje, tak dělají, že nevidí. Doposud, když jsem se cítila ohrožena, jsem brala nohy na ramena a zdrhala. Mám celkem dobré předpoklady, že bych ožralému nebo tlustému zdrhla, ale co kdyby se za mnou rozběhl někdo, kdo má aspoň trochu fyzičku? Jsem atletka, dokonce jsem vyhrávala soutěže v běhu jak na dlouhou, tak i na krátkou trať, ale zdrhla bych v podpatcích a uplých riflích chlapovi v nejlepších letech? Nevím. Proto jsem se přihlásila na kurz sebeobrany.

Letáčkoví maniaci

29. března 2013 v 12:41 | Eazi |  Ze života
Tento článek je tak trochu navázání na článek Sympaťačka v barevném kabátě. Pokud jste ho četli, jsem ráda, pokud se vám nechce, zlobit se nebudu a jistě i bez toho tento článek pochopíte. ;)
Opět si to kráčím do školy, tentokrát z opačného směru. Přemýšlím nad tím, jak si ten den naplánovat, abych všechno stihla a hlavně přemýšlím nad obědem. Nerada bych byla hlady. Navíc když mám objednaný hovězí guláš. No, tak bude třeba některou hodinu trochu ošulit a odejít z přednášky dřív...
Jdu, ve svém obvyklém offline režimu, zvednu oči od země a přede mnou 2 ženský. Stojí rafinovaně na krajích chodníků, aby lidé museli procházet mezi nima. Každá stojí, v ruce štos letáků a jako stroj podává všem okolo 2 papíry. Nikdo jim neunikne. Tak jsem si musela papírek vzít i já. Samozřejmě, hned jak jsem odlepila oči od země a spatřila je, napadla mě dívka v barevném kabátě, co mi dala leták tak 3 týdny zpět. Při té představě jsem se musela pousmát a k nim jsem došla s lehkým úsměvem na tváři. Aspoň nějaká pozitivní změna od minula. Beru si papír, a říkám si, co to bude tentokrát. Minule přednáška o zvládání stresu a vlivu stresu na zdraví. Nyní by to mohlo být něco záživnějšího. Prdlajs!

Tenká hranice výstřednosti a nevkusu

27. března 2013 v 12:22 | Eazi |  Napsala jsem
V módě jsem prostě klasik. Čapnu rifle, tričko, svetřík nebo mikinu, botaskyv (občas boty na podpatku) a jde se. Nijak nevynikám. Mám ráda pohodlný styl. Jediné, co nosím výrazné, tak k sukni fialové nebo černé silonky s ornamentem na boku lýtka. Avšak vše musí spolu barevně a stylově ladit...
Když se řekne výstřednost, tak dost lidí napadne mladá puberťačka v sukni, co by se spíš dala vydávat za pásek, v tričku, které víc odhaluje, než zakrývá, s pomalovaným obličejem, výrazným účesem nebo barvou na vlasech a nejlépe ještě s tetováním nebo piercingem. Avšak myslím si, že dost lidí si plete výstřednost s nevkusem a se snahou za každou cenu na sebe upoutat pozornost.
Kdysi to byly vykukující tanga. V každém dívčím časopise se psalo, že je sexy nechat jen tak lehce, omylem vykouknout kus tang. Avšak ve skutečnosti to vypadalo spíš trapně, než sexy. Tkaničky vytažené až někam nad pánevní kosti, kalhoty stažené tak nízko, že bylo vidět, kde trojúhelníček mizí mezi půlkama zadku... Tílko, kde nahoře byla vidět podprsenka, vzadu zapínání. A nejlépe to byla nějaká kontrastní, která navíc prosvítala a zářila do dálky. A tak bych mohla klidně ve výčtu "sexy vzhledu podle Bravíčka" pokračovat.

Kouzelný dědeček

26. března 2013 v 17:14 | Eazi |  Ze života
Odpoledne jsem byla na hodině jógy. Jen tak jsme na začátku leželi, relaxovali a uvolňovali tělo. Klasický začátek. Po uvolnění jsme si měli za zavřenými víčky představit jednoho člověka. Člověka, který nás jako první napadne. Mě napadl děda. Nevím, proč mě nenapadla maminka, miláček nebo nejlepší kámoška nebo ségra. Prostě jsem si vybavila dědu. Jeho kulatý dobrosrdečný obličej s mimickýma vráskama kolem stejně modrých očí jako mám já. Kolem modrých očí, které v létě, v jeho opáleném obličeji, tak září. Jsou to dobrosrdečné oči koukající na svět s optimismem. Nikdy jsem ho neviděla si na něco stěžovat. Naopak, vše bere s tím, že to tak asi má být. Bolí tě něco? No tak! Aspoň víš, že to máš!

Přátelé nad zlato...

24. března 2013 v 3:11 | Eazi |  Ze života
Původně to měl být skvělý večer. Oslavička v kruhu rodinném s příbuzenstvem a pár přáteli. Jen chvilku posedět, popít, spapat selátko, které se celý den točilo v krbu. Ale nakonec se to zvrtlo a skončilo to rvačkou, při které byla jak tělesná zranění, tak i duševní... Nebudu tu vypisovat, co se stalo. Prostě rvačka. Ale uvědomila jsem si jedno. Svoji uzavřenost.
Už nějaký čas mám problém věřit lidem kolem sebe. Připouštět si nové lidi k tělu a s čímkoliv se jim svěřit. Raději to dusím v sobě, než abych něco řekla. A když už řeknu, tak dlouho kontroluju, podezírám, jestli to nevykecají, nepoužijí proti mě nebo mě nechtějí jinak zradit.
Po dnešku se nad sebou zamýšlím a přemýšlím, s kým jsem se kdy bavila, koho jsem považovala za dobrého kamaráda, komu jsem věřila a s kým jsem úplně zbytečně ztratila společné trávení volného času. A hlavně na koho jsem byla jakýmkoliv způsobem hnusná. Přátel není nikdy dost. Je super mít jednoho nejepšího kámoše, ale když se na vás ten přítel vys*re a řekne vám přímo do obličeje, co si o vás myslí hnusného...
Dneska jsem viděla dva lidi. Přítelkyni a nej kámoše toho, co vybouchl, brečet. Oběma prý řekl hnusné věci. Nevím, co to bylo, ani jeden mi nic víc než "řekl mi hnusné věci" neřekl, ale oba se třásli jako ratlíci v záchvatu pláče. Abych předešla nedorozumění, ani jeden z nich není uplakánek nebo tak něco. Ona je s ním 5 let a je zvyklá na lecos, on je chlap. Nikdy jsem ho neviděla brečet a aby se takhle tvářil. Stále jen opakoval: ,,A já mu věřil, já ho bral jako bratra..."
Teď si tu teda jen ležím v posteli, nemůžu spát a jen nad tím vším přemýšlím. Nad tím, co jim mohl říct, že je to tak zlomilo, nad tím, proč se tohle všechno vlastně muselo vůbec semlít a taky nad tím, co udělám se svými kamarády. Bude třeba znovu obnovit potrhané sítě přátel, urovnat pomačkané vztahy, splnit sliby a hlavně pustit si k tělu ty, co jsem tak dlouho odháněla, držela od nich odstup a oni i přesto vždy přišli a zkoušeli to znova...
Nevím, proč tohle všechno píšu, asi jen z momentálního přesvědčení a momentálního náladového rozpoložení, tak prosím promiňte a pochopte...
Vaše eazi ♥

Vykouknutí z ulity

21. března 2013 v 16:13 | Eazi |  Ze života
Ahojky, tak dneska píšu něco ze svého každodenního života. Včera jsme měli hodinu Trénink prosociálních dovedností. Je to vlastně takovej sám o sobě divnej předmět. Sedíme všichni do půl kruhu a vždycky jeden musí vstát, jít dopředu, chvíli jen tak stát a přemýšlet a snažit se nahlas říct, co se mu honí hlavou. Nikterak stydlivá nejsem, stát a říkat něco připraveného před celou třídou mi nikdy nedělalo problém, ale tohle je hrůza. Člověk tam jen tak stojí, nic nemá připraveného, žádné téma k hovoru nedostane a všichni jen tak čumí a mlčí. Je to prostě zvláštní pocit.
Tuhle hodinu jsme si měli všichni přinést některý ze svých autorských textů, že si je budeme číst. Rozhodla jsem se, že přečtu svůj článek o jaru (Byl jednou jeden rozdrbaný diblík, který nesnášel zimu...). Seděli jsme v kroužku, ze začátku lidi učitel vybízel sám, aby šli číst. Chvíli to trvalo, ale nakonec se zvedli, přečetli, rozvedli jsme diskuzi o tom, co se nám líbilo a co ne a zase si šli sednout na své místo. Postupně se vystřídali všichni a zůstali jsme poslední tří.

Inspirace

20. března 2013 v 10:30 | Eazi |  nehtíky- rady/triky
Dneska přináším pár pěkných nehtů na inspiraci. Nic z toho není moje tvorba, všechno je převzato, zatímco jsem sama hledala inspiraci. Nakonec jsem chytla bláznivou náladu a nalakovala si nehty světle růžovým lakem a udělala na ně tmavě růžový tečky. (Nikomu se to nelíbí, jsem jako cukrovej dortík, ale pár dní si je nechám! :D ) Fotka cukrových nechtíků ZDE. A dále přidávám inspiraci z netu. ;)

Vláček Motoráček

18. března 2013 v 21:27 | Eazi |  Napsala jsem
Když jsem byla malé škvrně, tak jediný, co se mi vybavilo, když se řeklo vlak byl motoráček. Motoráček, kterým jsme jezdili každé léto s babičkou a dědou krásnou šumavskou přírodou. Ráno jsme si přivstali, nasedli do vlaku a jeli do Nového Údolí. Byla to taková naše tradiční trasa. Jezdívali jsme ji každý rok. Babička, děda a my, jejich čtyři vnoučata.
Už samotná příprava na výlet byla legentární. Když koukám na fotky, tak se musím smát. Čtyři caparti v tričku, teplákách (samozřejmě těch tenkrát stylových, co měly dole gumu a na kolenou byly zelené od trávy nebo vydřené od koberce) a s mikinou a bundou ovázanou kolem pasu. Na krku na šňůrce se nám houpaly sluneční brýle a samozřejmě nesměla chybět čepice nebo klobouček. Po oblečení nás, obutí všech párů botasek a vystavení nás do řady na dvůr jsme dostali batůžky. V každém byla malá flaška s vodou a sušenka. Ještě jednou jsme byli všichni překontrolování, povinně namazáni opalovacím krémem, zamklo se, oznámili jsme našemu chlupatému brachovi, že nemůže s náma a ať hlídá, že se vrátíme, všichni ho hromadně pomačkali, opusinkovali a vyrazilo se na vlakáč.

Kokos na sněhu

16. března 2013 v 18:32 | Eazi |  Ze života
Někdy mám pocit, že trpím nějakou zvrácenou nemocí, kdy si ráda ubližuji. Mám dny, kdy se vzbudím celá rozlámaná a vůbec nevím z čeho, dny, kdy si najdu na stehně brutální modřinu a nevím, kde jsem k ní přišla, dny, kdy něco řeknu i když vím, že si tím, že to řeknu spíš ublížím než pomůžu a hlavně dny, kdy dostanu nějaký trapný nápad a realizuju ho.
Třeba dneska. Natáhla jsem si budík a vstávala v půl 8 (což už mi samo o sobě ubližuje) a vyrazila se sestřičkou na kopec. Na snowboard. Někomu by se to nemuselo zdát divné, proto připíšu, že jsem na snb stála naposled před rokem a za celou dobu to bylo snad jen 3x, co jsem si nohy svázala k sobě a s jekotem ,,Pozoooor" se řítila dolů, dokud jsem nezachytla hrudku a nehodila tlamu. Prostě jsem člověk milující lyže, užívající si zběsilou jízdu a vzduch svištící kolem a proto snad nikdy nepochopím prknaře a nikdy si nezvyknu na ten bezmocný pocit svázaných nohou.

Výlet do ráje

13. března 2013 v 15:43 | Eazi |  Napsala jsem
Procházím se po pláži, sluce zapadá, lehký vánek si pohrává s mými vlasy a jemný bílý písek mi lehce křupá pod prsty. Je teplý a měkký. Je tu ticho. Nikdo kolem mě není. Jen já, zapadající slunce a večerní atmosféra. Vitr lehce fičí, moře šumí a z dálky je slyšet ptačí zpěv. Jdu po pláži, bosa, v plavkách a zabalená do jemného hebvábného šálu. Šál vlaje za mnou a já jen jdu pomalými kroky pořád kupředu, za sluncem. Oči mám přivřené a užívám si toho krásného ticha, voňavého teplého vlhkého vzduchu, který je lehce cítit mořem. Jdu až k místu, kde bezchybnou jemnost písčité pláže kazí pár velkých balvanů. Krásných velkých světlých a krásně do kulata obroušených kamenů.
Sedám si na jeden z nich. Je stále ještě vyhřátý. Energie a teplo z něj mi proudí do nohou a do dlaní, o něž se opírám. Sedím na něm a obličej nastavuji posledním dnešním paprskům. Slunce už téměř zmizelo za horizont, ale je stále teplé. Přes zavřená víčka cítím teplo a vidím rudou barvu, která mi prosvěcuje zavřená víčka.