.

Duben 2013

Nebreč, bojuj!

25. dubna 2013 v 21:06 | Eazi |  Ze života
Svým způsobem nechápu a nemám ráda větu ,,Proč zrovna já?" Když se nad ní, člověk zamyslí, tak jsem ji snad nikdy neslyšela z úst mé babičky nebo dědy. Myslíte, že ji často vyslovují vyhladovělé děti v Africe? Nebo děti z Iráku, kteří často nemají rodiče nebo tatínka? Chápu, Irák je pro některé špatný případ. Ale mě prostě nezajímá a nechci v tomhle článku řešit, proč je nemají. Co je v Iráku zle...
Jen mě při téhle větě napadají rozmazlenci dnešní doby, co na všechno odpovídají touhle větou...
,,Pojď mi pomoct." ,,Proč zrovna já?"
,,To auto mě ohodilo, proč zrovna mě?"
,,Proč zrovna já dostala pětku?"
,,Proč zrovna já jsem ta, koho chytli v MHDčku při jízdě na černo?"
Taky by to spíš chtělo popřemýšlet, proč se tak stalo. Šli jsme moc blízko krajnice? Neučil jsem se? Na tohle existuje řešení. Způsob jak se téhle otázce vyhnout. Jen je třeba zapojit mozek.
Ale ano, připouštím, někdy si člověk řekne, kde je spravedlnost. Proč někteří mívají problém se zuby, když si je poctivě čistí? Proč mají rakovinu plic zarputilí nekuřáci? Proč cukrovku ti, co celý život dbali na to, co jí? Ale na tyhle otázky se nedá odpovědět. V tom není žádná spravedlnost. Tady už bych tu otázku pochopila. Ale tito lidé se většinou neptají, proč, ale jak se toho zbavit, jak s tím bojovat...
A to tom život je.
Ne si stěžovat, ale zabrat, překonat to...
S pozdravem
Vaše Eazi ♥

gelové nehty na nohou

24. dubna 2013 v 8:42 | Eazi |  nehtíky- rady/triky
Chodí mi do e-mailu různé nabídky ze slevomatu, sleveru a spol.. Nevím, jak k přihlášení odběru došlo, ale to mě teď momentálně nezajímá. Spíš jsem byla překvapená z jedné slevové nabídky. Nabízejí modeláž gelových nehtů u nohou... Já osobně považuju dlouhé nehty na nohou za nechutné, neupravené a divné a navíc nemluvím o tom, že je to i nepraktické a tlačí to v botech...
Když jsem tu slevu rozklikla, tak na mě koukaly dlouhé, růžové drápy na nohou... To samé ta francie, ve slevové nabídce, mi přijde pěkná maximálně na palci. Na zbytku prstů ve mně budí dojem dlouhých nehtů...
No, nevím.
Máte s tím zkušenost?
Co na to říkáte?
Vaše Eazi ♥

Patent na sebelítost

22. dubna 2013 v 18:06 | Eazi |  Ze života
Víte, ona to nebude až taková zvláštnost, ani ojedinělý případ. Každý někdy něco uděláme, čeho litujeme nebo si říkáme Proč zrovna já?! Já si to nejspíš budu říkat večer a zítra ráno.
Vyrazila jsem po zimě protáhnout tělo na brusle... Jen tak kondičně jsme si s kámošem zajeli na Hlubokou, dali si Kofolu a jeli zase zpět. Celá trasa měla podle Sports Trackeru 15,5 km. A stihli jsme ji za necelou hodinu a půl (počítáno i s pauzou v hospůdce). Není to sice moc, ani terén není náročný, ale po proflákaný zimě stačí. Teď sedím hodinu na zadku na gauči a už začínám cítit nohy (ne, že by smrděly! Bolí.). Musím se pořádně protáhnout, až půjdu kuchtit večeři. Teď jsem líná zvednout pozadí.

Žena jako květina?

21. dubna 2013 v 11:48 | Eazi |  Napsala jsem
Zajímalo by mě, kdo vymyslel přirovnání žen ke květinám... Nějak mi to nesedí. Proč zrovna ke květinám? Copak malé slečny vypadají jako nějaká cibule než se z ní rozvine krásný, žlutý narcis? Nebo jsou snad hnusnej pichlavej keř ze kterého vykvete růžička? Nějak mi to nedává logiku.
Onehdy jsem jela MHDčkem na byt a koukala z okýnka, co taky jiného v městsky dělat, když jste rádi, že sedíte a z boku se na vás lepí lidi stojící v uličce... Jeli jsme zrovna kolem Sadů a zastavili jsme na přechodu. Přes cestu přecházely dvě slečny. Hodně mladé slečny, věkem možná kolem 11 nebo 12. Při pohledu na ně mě napadla kuřata. Ne proto, že by z nich měly vyrůst slepice, i když to je taky častý jev, ale proto, že tak vypadaly... Malé, vykulené, hubené kostnaté slečny. Prostě taková malá kuřata, co si štěbetají a rychle přebíhají přes cestu, aby je něco nepřejelo.
Když jsem je viděla, tak jsem si vzpomněla na svoje dospívací období. Taky jsem byla nehorázný kuře. Somálský kuře! Vyběhaná, hubená, kostnatá, samá ruka, samá noha. Kůží obalené kosti, jak jsem rychle rostla a nestíhala přibývat na váze. Kdo by taky stíhal, když jsem od rána do večera lítala venku, lezla po stromech nebo jsme s bandou jezdili na kole kolem bloku a závodili.

Jednou si pořídím...

19. dubna 2013 v 13:09 | Eazi |  Ze života
Asi jsem se zamilovala...
Už dlouho jsem o těhle stvořeních věděla. Není to žádná novinka mezi domácími miláčky. Ale ve středu jsem tuhle kočičku viděla naživo. Jedna známá chová doma dvě kočičky "naruby" nebo jinak sphynx. Upřímně, jsou tak škaredý, až jsou hezký. Nemají hustej měkkoučkej kožíšek. Jsou nahaté. Mají kůži bez chlupů. Nevím, jak bych popsala, jaký jsou na dotek. Asi jako kůže s lehce sametovým povrchem. Takovej zvláštní povrch... Ale není to nepříjemný. A jsou strašně milé. Kočky moc nemusím, ale tohle mi chováním přišlo spíš jako mazlivý pes. Věčně za zadkem, přiběhnou na přivolání. Prostě super. :)
Momentálně si ji pořídit nemůžu. Na byt mezi spolubydlící ji vzít nemůžu, dokonce i majitelka zakázala do podnájmu domácí zvířata. A doma ji taťka taky nesnese... Ale jednou si ji pořídím. Miláček bude mít malýho bílýho chlupatýho pejska a já tohle nahatý stvoření....
Přidávám pár videí pro ukázku.
Ten šedej capart je podle mě nejkrásnější. :)
Co na ty kočičky říkáte vy?
S pozdravem,
Vaše Eazi ♥

Tož jsme se málem ztratili v Boleticích

15. dubna 2013 v 21:27 | Eazi |  Ze života
Vím, co se týká orientace jsem absolutně mimo. Postavíte mě v ČB na náměstí, 2x zatočíte dokola a už nevím, kde jsem. Takže náš nedělní výlet s miláčkem nemohl dopadlout jinak, než zatouláním se.
V sobotu jsme si řekli, že by to chtělo nějaký vzrůšo, nějakou ekšn. Vyrazit do přírody, na procházku, na toulačku a tak, když je venku tak krásně. Koukli jsme do mapy, aby jsme určili cíl naší výpravy. Nakonec to vyhrála rozhledna na Knížecím Stolci v Boletickým areálu. Z netu jsme zjistili, že je otevřená o víkendu, tak nám nebránilo nic, než sednout do auta a dojet pár kilometrů k výchozímu bodu. Tady jsme zanechali plechového oře a vyrazili pěšky na túru. Došli jsme až na most. Krásný nový most postavený v roce 2012 z dotací (tuším evropské unie). Chvíli jsme se tam vyhřívali a koukali, jak potůček krásně teče a bublá. Poté jsme vyrazili kupředu.

Přívěšek na kožené tkaničce

13. dubna 2013 v 17:22 | Eazi |  Napsala jsem
Šel po ulici. Náhle se zastavil a zadíval se před sebe na zem. Mohl by přísahat, že tam něco zahlédl. Něco malého se náhle mihlo mezi lístky spadaného podzimního listí. Předklonil se a odkryl lístek. Pod ním se krčila malá bytost. Vypadala jako člověk, ale jemně svítila. Vyzařovalo z ní jemné narůžovělé světlo. Chvíli se díval a přemýšlel, co to mohlo být? Nejsou to jen vidiny? Už dva dny pořádně nespal a v práci je v jednom kole.
Najednou se bytost před ním pohla. Jako by vycítila, že jí nechce ublížit. Opatrně, koutkem oka, pohlédla na Honzu a pak se opřela o malou ručku, posadila se na bok a zvědavě si jej prohlížela. Honza, celý vyjevený zašeptal: ,,Kdo jsi?" Stvořeníčko na něj chvíli koukalo, poté se lehce usmálo a začalo broukat jemnou melodii. Tu melodii znal. Neúmyslně, úplně instinktivně, si ji začal taky broukat. Jak si tak pobrukoval, začaly se mu do mysli prodírat myšlenky a vzpomínky. Náhle věděl, co je to za melodii. Vzpomínal si. Hrával ji v dětství na klavír. Hrával ji, když se cítil sám. Hrával ji bez not. Byla to jeho skladba. Sám si ji vymyslel. ,,Odkud ji znáš? To je moje skladba!"
Pidi človíček před ním si odfrkl a zasmál se. ,,Tvoje?" Honza nechápal. Vážně tu skladbu složil. ,,Vážně, je moje! A kdo vlastně jsi?!" Človíček mu naznačil pohybem svého malinkého prstíku, ať se skloní. Honza neváhal. Kleknul si k němu na zem do listí, předklonil se a zadíval se na to malé tělíčko.

Tajemná truhla

9. dubna 2013 v 23:06 | Eazi |  Napsala jsem
Nesměle zvedla ruku a uchopila kovové klepátko. Bylo těžké, staré a těžko se s ním hýbalo. Zaklepala. Uvnitř se ozvalo šoupnutí nohou židle o podlahu a šouravé kroky. Někdo mířil ke dveřím. Srdce jí začalo bít jako zděsilé. Ještě má šanci utéct. Ještě je čas! Nohy však měla strašlivě těžké a dál stála na místě jako přikovaná. Nemohla udělat jediný krok.
Dveře se začaly pomalu otvírat a skrz vznikající škvíru bylo vidět obličej. Obličej starého pána. Byl malý, hrbatý a vypadal, že váží sotva 50 kg. Byl strašlivě hubený. V ruce svíral hůlku, která mu pomáhala v chůzi. Otevřel dveře dokořán a pořádně se na ni podíval skrz tlusté brýle. ,,To jsi ty Báro?" Dívka přikývla. Muž udělal rychlý krok ze dveří a popadl ji za zápěstí. ,,Pojď dovnitř, ať tě nikdo nevidí. To by bylo zlé."

Když flegmouš chrlí oheň

8. dubna 2013 v 19:45 | Eazi |  Ze života
Víte, já jsem klidný člověk, nehorázný flegmatik. Nic mě jen tak nenaštve. To už se musí chvilku kopit a pomalu to ve mě musí vřít, než bouchnu. Ale to už pak stojí za to. To už pak ječím, věci lítají vzduchem, i bez křídel, a jsem zlá. Dokonce se mi honí hlavou myšlenky a představy, jak se rozeběhnu a skáču té osobě po krku a škrtím ji. A jak tak nad tím teď přemýšlím, tak některé lidi škrtím v představách i když nejsem do ruda vytočena. Například ve středu. Jak už jsem psala, byla jsem si s kámoškou sednout na kafe a pak jsme se přemístily na disco. Seděly jsme u stolu a popíjely Ferarri a Kapitána Morgena s ledem a citrónem.
Znáte to, ženy, seděly jsme a drbaly. Bavily jsme se o všem možném a rozebíraly, co jsme kde slyšely. Ve skutečnosti nevím, jestli můžu použít slovo "drbaly", nebylo to nijak kritické, spíš jsme rozebíraly, co jsme slyšely, zda je to pravda a jaké šance tomu, pokud je to pravda dáváme.
Jak už tomu bývá, podle českého přísloví My o vlku a on za dveřmi (nebo jinak My o hovně a ono na botě) osoba, o které jsme se bavily se tam objevila. I s přítelem. Okoukly jsme ji, zhodnotily, že má nádherné vlasy a celkově se shodly na tom, že i její chování se změnilo k lepšímu. Zasmály jsme se té náhodě, že přišla a dál jsme se věnovaly tomu co předtím. Pár lidí jsme ještě probraly. Všetně kámošky mamky. Ta teda nevešla, ale místo ní vešla slečna, co chodila s mým nejlepším kámošem. Vždycky si hrála, jak mě ráda vidí a celkově jak mě má ráda. Ale jak jsem šla s Peťou do menzy na večeři, to byl oheň střeše.

Šipky, zabijáci zkoušky

6. dubna 2013 v 15:04 | Eazi |  Ze života
Měla jsem odpoledne trochu volného času. Sedla jsem si a pročítala témata týdne. Téma šipky, upřímně, mi připadá divné. Nad slovem krása, láska nebo místo kde chci žít se dá krásně filozofovat. Každý si představí něco jiného. Ale když se řekne šipka, tak každý vidí něco takového (←↓↑→) nebo šipky na házení popřípadě člověka skákajícího šipku do vody.
Pročetla jsem si pár článků a opravdu. Většina lidí psala jako ovce. Vyhledala si ve slovníku charakteristiku slova šipka a bez zapojení fantazie napsali článek. Exkluzivitou byly články, kdy se zkopíroval obrázek odkudsi z googlu a napsalo se k tomu ,,To je to, co si pod tím představuji". Jako nezlobte se na mě, ale tohle je hnus, to není žádný článek, nic autorského, nic, s čím bych něco získala, když to přečtu. Prostě je to článek o ničem, který si ani nezaslouží, aby se mu článek říkalo, natož aby byl zařazen na hlavní stránku blogu.cz.