.

Duben 2014

Město v oblacích 2

11. dubna 2014 v 19:57 | Eazi |  Napsala jsem
(navazuje na článek: Město v oblacích) ...To je to místo, jež hledal. Tady bydlí jeho maminka. A zde začíná jeho úkol s navrácením jí paměti a přivedením ji zpět. Stejně jako se slibem, jenž dal víle…
Sesedl z koně a přivázal jej pod strom, kde se mu nabízel šťavnatý trávníček k pastvě. Pohladil jej a pohlédl na něj s vděkem.
,,Počkej tu na mě koníčku, hned se vrátím."
Vrátil se na cestu, pohlédl k paláci. Na tuto chvíli čekal celé své dětství. Cítil nervozitu a najednou nevěděl, co má dělat. Otočil se zpět na koně, spokojeně přežvykujícího. Nadechl se a vydechl a rázně vykročil vpřed. Teď už to nesmí vzdát.
Až nyní si všiml, že cesta není z obyčejných kamínků, ale jakoby malých barevných skleněných korálků. Pár jich vzal do hrsti a přesypal do druhé dlaně. Jsou tak nádherné! Stejně jako toto nadpozemské město. Zalovil v kapse a vytáhl kapesník. Kamínky do něj uložil a vložil zpět do kapsy.

Město v oblacích

10. dubna 2014 v 20:11 | Eazi |  Napsala jsem
Ahoj, tento článek jsem pojala, po dlouhé době, zase trochu netradičně: Formou pohádky. Tak všem s dětskou duší přeji příjemné čtení.Mrkající
,,Prrrrr!" přikázal koni a zastavil na hraně srázu. Vyskytl se mu pohled, jaký nikdy ve svém životě neviděl. Před ním byla ta nejhlubší propast. Tak hluboká, že ani na dno nedohlédl. Hluboká, hlubokánská, kam se ani sluneční paprsek neodvážil a na dně vládla černočerná tma. Z té hlubiny se někde v prostředku vynořovala skála. Nejprve holá a černošedá, později, jak světla přibývalo, začala hýřit barvami. Nejprve ji omotával tmavě zelený břečťan a směrem vzhůru nejen, že přibývala jeho vrstva, ale mezi ním se proplétaly jiné rostliny a kvítky všech možných barev vykukovaly z té zeleně. Pokračoval pohledem vzhůru, až do míst, kde si myslel, že by tato skála mohla mít vrchol. Stejně, jako se dole vynořovala z černoty, tady mizela v bílé záplavě světla.