.

Listopad 2015

A ty jsi co za matku?!

22. listopadu 2015 v 23:38 | Eazi |  Ze života
Mávla kouzelným proutkem a vykouzlila ve vzduchu kyj. Pořádný "ozembuch", který lehkým pokynutím ruky přesunula nad její hlavu. Ne moc vysoko, neměla v plánu ji zabít. Ale dostatečně vysoko, aby to zabolelo a možná se jí i rozsvítilo. Ťukla proutkem ve vzduchu a spojení mezi proutkem a kyjem zmizelo. Bum, ozvala se dutá rána, jak kyj spadl na její dlabanou palici...
.
Ale pěkně od začátku, nebudeme předbíhat. V předchozím článku jsem popsala skutečnosti, proč se bez kouzel nedá žít a nebo aspoň proč já bez nich žít nechci. Ve středu, cestou do školy jsem však potkala bytost, u které jsem si přála mít kouzelný proutek. A zároveň mě stálo hodně sil, abych ji neřekla, co si o ní myslím.
,,Noooo, Milanééé?! Kde jsi Milanéééé?!" ozývá se v 7:25 v MHD ženský hlas. Zase někdo telefonuje a musí o tom vědět celý trolejbus. Pecka!
,,To si ze mě děláš prdel, jakoo?! To jsi teprve teď došel ke školeee?!" hlas zesiluje. Zvedám obočí.
,,Mami, mami, co Milánek provedl?" ozývá se vedle dětský hlásek. Nejspíš Milanovo sestřička.
,,To mi vysvětli, co jsi do teď dělal!! Okamžitě jdi do školy a jdi za tou psycholožkou! Jdi za ní, ať nevypadám jako kráva, žes tam ještě nebyl! Cože? To je mi jedno, že se ti tam nechce, musíš tam! Ne, nepůjdu s tebou, to zvládneš sám!" nevydržím to a otáčím se, abych zjistila, co je to za ... ehm ... existenci. Při otočení zpět zavadím o pohled paní sedící oproti mě. Vyměníme si překvapené a znechucené pohledy.
,,Milane, dojdi tam a pak mi zavolej, jo?? A ne, že tam zase nepůjdeš! Pa!" ukončuje hovor. Vzápětí se hlas objevuje znovu na scéně.

Šedý život bez emocí

21. listopadu 2015 v 12:07 | Eazi |  Ze života
Život bez kouzel by byla strašná nuda. Žádné osobní kouzlo, žádné kouzlo okamžiku ani nevysvětlitelné jevy. Ani žádná tzv. "Z prdele klika." Bum, kouzla, kterých je kolem nás plno, by najednou zmizela. Lidé by chodili po ulici, míjeli se a nepřeskakovala by mezi nimi žádná jiskra. Láska na první pohled by neexistovala. Osobní kouzlo by bylo také fuč. Snad by každému nad hlavou visela cedulka s informacemi, koho hledá a jaký by měl hledaný být. Možná, že by ta cedulka ušetřila čas a trápení. Muži jistě namítnou, že by to bylo těžké, vždyť ženy neví, co chtějí! S tím musím souhlasit, taky často nevím, co vlastně chci, co hledám a jsem nespokojená s tím, co mám. Ale to není jen o ženách, i muži jsou tací. A v tom je nejspíš taky kouzlo. Kouzlo překvapení, co že to vlastně máme doma?!

Citologie pramatky a dědy aneb síla slov dětského mozku

13. listopadu 2015 v 13:47 | Eazi |  Napsala jsem
To že některá slova v lidech vyvolávají více emocí a jiná méně je myslím všeobecně známé. Například láska, smrt, sex, pomluva nebo hovězí stejk, ty myslím nechají totálně chladného málokoho.
Ale jsou i slova, která znějí úplně normálně a sílu v sobě skrývají uvnitř. Pro mě je to třeba slovo praotec. Když si vzpomenu na praotce Čecha, tak mi vyvstane v mysli starý hrbatý mužík. Hodně starý a sešlý muž. Něco jako stařík z pořadu Byl jednou jeden život. A ono to znamená to samé jako děda?! Osobně, praotec ve mně evokuje spíše představu pradědy. Ale chápu, že v dnešní době pradědové mohou vypadat líp než praotcové v době, kdy se jeden děda vyhrabal se svým kmenem na Říp. Stačí prohlédnout fotky našich pramatek a zjistíme, že naše prabáby vypadaly fakt staře. A to jim bylo třeba zrovna jako našim babičkám. (Heh, jen tak mimochodem, už jste se v těch pojmech ztratili?!)